Tomáš Bořil A2
literatura:
Jozef Štefanovič – Psychologie pro gymnázia
Milan Nakonečný – Sociální psychologie
Vztahově postojové vlastnosti osobnosti představují systém hodnot, kterým osobnost dává přednost při hodnocení různých jevů skutečnosti, resp. kterými se řídí ve svém jednání a chování, při utváření vztahů ke skutečnosti. Projevují se ve vztazích k vnějšímu světu, zvláště sociálnímu, ale i ve vztazích k sobě samému. Tyto vlastnosti podmiňují způsob a styl chování osobnosti v sociálním prostředí i způsob řešení praktických úloh. Mezi hlavní vztahově postojové vlastnosti osobnosti řadíme charakter, postoje, vzory, ideály, hodnoty a hodnotové orientace. Nyní se budu těmito vlastnostmi zabývat podrobněji.
Charakter je souhrn psychických vlastností osobnosti, které se zakládají na jejím morálním přesvědčení a projevují se v mravní stránce jejího chování a jednání. Původ slova je z řeckého charasseín, což znamená vyrýt, vytisknout. Někdy bývá charakter označován pojmem povaha. Rozlišujeme dvojí charakter, a sice čím je člověk podstatně a čím je člověk aktuálně, podmíněně, podle situace, v níž se nachází. Charakter člověka se utváří od nejútlejšího dětství v procesu sociálního učení, tj. na základě zkušenosti. Budoucí typ charakteru určitého člověka závisí na rodinném prostředí, přičemž osobnost člověka, dávající základ všem budoucím charakterovým rysům, se utváří v průběhu jeho prvních čtyřech let života. Charakter je určitá tendence reagovat určitým způsobem v určité situaci, do značné míry se tak pojem charakter kryje s pojmem zvyk.
Hovoříme-li o charakteru z psychologického hlediska, máme na mysli souhrn všech jeho mravních vlastností, tj. kladných i záporných. Do tohoto pojmu zahrnujeme tedy i to, co běžně označujeme slovy „nemá charakter“, což znamená, že převažují záporné vlastnosti, nebo naopak „má charakter“, když převládají vlastnosti kladné. Mezi základní charakterové vlastnosti patří světový názor, což je souhrn zásad, postojů a názorů na otázky jako původ a smysl bytí, existenci člověka, na jeho místo ve světě, na smysl života atd. Názor na tyto otázky pak ovlivňuje názor na každodenní problémy. Další složkou charakteru jsou mravní charakterové vlastnosti. Patří sem charakternost, zásadovost, pevnost, vyrovnanost, na druhé straně bezcharakternost, bezzásadovost, nestálost, nespolehlivost. Další složkou jsou pracovní charakterové vlastnosti. Patří sem svědomitost, smysl pro povinnost, důkladnost, přesnost, pořádkumilovnost, ale i lenivost a nesvědomitost. Mezi další charakterové vlastnosti patří vztah k jiným lidem, ale i vztah k sobě samému, jako je sebedůvěra, sebeúcta, sebekontrola a sebekritičnost, ale třeba i sebepodceňování.
Když to tedy shrnu, tak pojmem charakter označujeme tu složku osobnosti, která se projevuje v jednání člověka. Formuje se převážně působením výchovy a dalších společenských vlivů. Charakterové vlastnosti regulují vztah jedince k druhým lidem, k práci, k prostředí, k sobě samému.
Hodnoty a hodnotové orientace patří mezi další vztahově postojové vlastnosti osobnosti. Schopnost předvídat následky jednání a schopnost kontrolovat své chování nám dává právě vztah k nadosobním hodnotám, tj. schopnost preferovat objektivně vyšší hodnoty před objektivně nižšími. Každý člověk má svůj vlastní systém hodnot, v němž některé hodnoty dominují. Je to vlastně systém různě důležitých cílů, plynoucí z potřeby smyslu života, kterou má každý člověk. Potřeba životního smyslu a její konkrétní výraz v osobním systému hodnot jsou základními složkami psychologie osobnosti. Hodnotou je psychologicky to, co signalizuje uspokojení nějaké potřeby. Člověk dává jedněm hodnotám přednost před druhými, např. zdraví před bohatstvím. Hodnotová orientace se vyvíjí u osobnosti již od dětství. První žebříček hodnot si dítě vytváří na základě toho, co je mu příjemné a co je nepříjemné. Postupem času se ale hodnotová orientace vytváří na základě sociálního odměňování a trestání. Osobnost tak přejímá hodnotovou orientaci od jiných osob, závisí tedy na prostředí a kultuře, ve které vyrůstá.
Další vztahově postojovou vlastností jsou postoje. Postoj se většinou vymezuje jako relativně ustálená tendence reagovat charakteristickým způsobem na určité podněty. Úzce proto souvisí s charakterem osobnosti a její hodnotovou orientací. Postoj je během života relativně ustálený systém pozitivních nebo negativních hodnocení určitých předmětů, jevů, situací, osob apod. V tomto systému hodnocení je zastoupena rozumová, citová, ale i neuvědomělá složka, která způsobuje, že si svůj postoj mnohdy nedovedeme rozumově vysvětlit. Postoj se promítá do jednání a chování člověka tak, že dopředu (a priori) předurčuje kladnou nebo zápornou reakci na určité podněty. Ustálený postoj nejednou brání střízlivému pohledu na věci, jejich kritickému zhodnocení. Apriorním přijímáním a odmítáním určitých podnětů postoj determinuje utváření obsahu vědomí i vlastnosti osobnosti.
Postoje dělíme podle toho, zda v nich převládá racionální nebo iracionální složka. Přesvědčení nebo názor je postoj, ve kterém převládá vědomostní složka. Na rozdíl od předsudku se vždy utváří vědomě. Vyjadřuje kladný nebo záporný názor na předmět. Přesvědčení vyjádřené slovy obvykle nazýváme mínění.
Předsudky jsou takové postoje, ve kterých převládá rozumovými argumenty nepodložená složka. Při posuzování předsudky ignorují objektivní kritéria. Jsou obvykle zaměřené proti někomu nebo něčemu bez přesvědčivých, logických argumentů. Iracionální základ předsudků je často historicky podmíněn (např. vůči určitým rasám nebo společenským třídám) a přebírá se bez náležitého kritického prověření. Předsudky také často vznikají neopodstatněným zobecněním, když se jedna špatná zkušenost zobecní a vzniknou předsudky proti celku.
Člověk se s postoji nerodí, postoje se utvářejí vlivem životních zkušeností, především jako důsledek mnohých opakovaných reakcí, dojmů, cítění a chování. Na vznik postojů má velký vliv unáhlené zobecnění. Významnou roli má i napodobování postojů rodičů, spolužáků, učitelů, často jsou ovlivňovány hromadnými sdělovacími prostředky a míněním ve skupině. Přestože postoje většinou tvoří relativně ustálené soustavy hodnocení, mohou se v průběhu života jedince měnit, dokonce přecházet i do protikladu. Postoje můžeme měnit i záměrně. Nejsnáze podléhají změně neutrální, nevyhraněné postoje. Vyhraněný postoj se musí měnit postupně, jinak hrozí riziko, že dosáhneme spíše opačného účinku, postoj se nezmění, ale zafixuje. Postoje tvoří významnou součást charakteristiky osobnosti, jejich poznání do určité míry umožňuje předvídat chování člověka v některých situacích.
Ideály jsou další vztahově postojovou vlastností osobnosti. Ideály nazýváme vnitřní životní cíle, o jejichž realizaci člověk usiluje. Každý ideál v sobě obsahuje určitou dokonalost, a to z objektivního i subjektivního hlediska. Z objektivního hlediska v tom smyslu, že ideály jsou nejlepším modelem dané kategorie věcí, jsou něčím vysloveně dokonalým. Ze subjektivního hlediska v tom, že ideál představuje něco, co nejvíce uspokojuje naše touhy, přání, psychické potřeby. Dokonalé představitele ideálů nazýváme vzory. Své ideály mají nejen jednotliví lidé, ale i společenské skupiny, třídy, národy. Systém společenských ideálů se nazývá ideologie. Ideologie je systém tezí a hypotéz týkajících se místa člověka ve světě, smyslu jeho existence a perspektiv vědomého utváření této existence.
Není osobnosti, která by neměla nějaké ideály, i když si je nemusí uvědomovat. Každý člověk chápe život jako cestu vedoucí k dosažení něčeho, co považuje za dobré, v jeho chápání za dokonalé. V tom se lidé od sebe neliší. Odlišují se však v tom, jaký obsah vkládají do svých ideálů. U jednoho mohou ideály ztělesňovat přání vykonat maximum dobra ve prospěch jiných lidí, u jiných se můžou zvrhnout v pseudoideály, v přání vytěžit maximum pro vlastní osobu. V tomto smyslu ideály charakterizují i morální profil člověka. Ideály a vzory se v průběhu života mohou výrazně měnit, dochází k tomu převážně v období dospívání.
Ideály samy o sobě, bez snahy realizovat je, činí člověka snílkem. Proto je pro každou osobnost charakteristické i to, kolik úsilí vynaloží na jejich realizování. Důležitý je i způsob, jakým člověk realizuje své ideály, zejména to, zda zachovává nebo porušuje mravní zásady.
To jsou tedy základní vztahově postojové vlastnosti osobnosti. Projevují se ve vztazích k vnějšímu světu, zvláště sociálnímu, ale i ve vztazích k sobě samému. Podmiňují způsob a styl chování osobnosti v sociálním prostředí i způsob řešení praktických úloh. Na vývoj těchto vlastností má vliv prostředí, ve kterém se člověk pohybuje, tedy rodina, škola, sdělovací prostředky, práce atd. Tyto vlivy se navzájem křižují, jedny potlačují druhé, nebo se vzájemně překrývají a zesilují efektivnost svého působení.